Tento článek je součásti seriálu: Nicaragua 2017

Už jste přečetli první část našeho článku o cestování s dítětem po Nikarague? Konečně přinášíme další díl, který je zaměřený na Granadu a skvosty, které jsme objvevili v jejím okolí.


Základní info:

  • Kdy jsme tam byli: Září 2017
  • Jak dlouho jsme tam byli: 3 týdny
  • Kolik bylo Maxovi: 2 roky a 4 měsíce
  • Jaké bylo počasí: v Nicaragua je stále stejné počasí. Minimálně 30 stupňů (i v noci), ale většinou výrazně víc.
  • Jak jsme se tam dostali: letadlem – KLM z Prahy do Amsterdamu, Aero Mexico z Amsterdamu do Mexico City a poté Mexico City do Managua
  • Co bylo potřeba před cestou? Víza se zařizují na letištích. Očkování nejsou povinná, ale očkovali jsme se na žloutenky typu A a B, plus na břišní tyfus. Očkování je potřeba začít řešit minimálně 6 týdnů před cestou.
  • Dobré vědět: z kohoutku neteče pitná voda a toaletní papír se hází do odpadkového koše

Miss Margrits

První týden v Nikarague utekl jako voda a my se z Leónu stěhujeme do Granady. Nejstaršího města v Nikarague. Ubytovali jsme se tu v úžasném guest housu Miss Margrits. Dům je celý pečlivě zrekonstruován v koloniálním duchu. Má dva dvorky, první s fontánou, kolem které se líně prochází suchozemské želvy, které můžete pozorovat z pohodlných gaučíků, nebo z houpací sítě. Když projdete do druhého dvorku, vidíte nádherný bazén obklopený zelení, u bazénu najdete lehátka k relaxování, o kousek dál je velký jídelní stůl, kde je všem hostům servírována snídaně a velká venkovní kuchyň, kterou můžeme svobodně používat. Je to to nejkrásnější ubytování, ve kterém jsme kdy byli a byla bych o něm schopná napsat samostatný článek, který by opěvoval všechny jeho krásy a historii..

Granada – koloniální skvost

Z našeho pokoje máme výhled na Mombacho volcano a na několik katedrál v okolí. Granada je jiná než León. Je jednoduší, klidnější.. Mírnější a snad i trochu barevnější. Granada má také centrální park s katedrálou, kde můžete vylézt na střechu (a je to mnohem jednodušší, než v Leónu – chlapík hned u vchodu se zeptá, jestli tam chcete, zaplatíte mu a lezete po schodech). V katedrále si prohlížíme nedokreslené obrazy (malíř tu má lešení a pořád na nich pracuje). Vylézáme do věže katedrály a prohlížíme si Granadu z výšky. Řady koloniálních domů, kočáry s koňmi, ulice s obchody a restauracemi.. Vše s velkými sloupy, ozdobnými vraty a roztomilými balkonky.

Z parku od katedrály pokračujeme jednou z hlavních ulic k vodě. Granada leží u obrovského jezera. Jezero Granada je jediné na světě, ve kterém žijí sladkovodní žraloci. Aligátoři tu jsou samozřejmě taky. Koupat se tu nebudeme. Na ulicích nás zaráží, jak jsou velkoryse udělané. Ta, po které jsme přišli je široká tak, že by tu vedle sebe mohlo jet několik kočárů s koňmi. A jsou prázdné. Na cestě od central parku k jezeru jsme potkali jen paní, u které jsme si koupili kokos s brčkem. Proto Granada působí tak klidně. Narazit tu mimo sezónu na turistu je náhoda. Nepotkáváme jich víc než pět za den.

V Granadě je obvyklé pohybovat se taxíkem. My jsme chodiči, takže na nás každý divně kouká. Místo taxíku jsme si ale vyzkoušeli projížďku městem v kočáře taženém koňmi. V podstatě taxík s výkladem, akorát dražší. Vyplatí se tu smlouvat, protože každý nám nabídl jinou cenu za stejně dlouhou trasu. My jsme za hodinovou projížďku městem nakonec zaplatili 10 dolarů. Díky výkladu místního jsme se dozvěděli, že v Granadě je spousta muzejí – muzeum vlaků, muzeum armády, muzeum v domě prvního prezidenta Williama Walkera.. A všechna muzea že jsou zavřená. Podívali jsme se okolo několika kostelů a bývalé nemocnice, která nás z architektonického hlediska uchvátila víc, než kdejaký kostel.

Oslavy dne nezávislosti v Nikarague

Jedna z nejlepších věcí, které se vám na cestách můžou stát, je být svědky nějakého místního svátku či oslavy. V Granadě jsme se zúčastnili oslav dne nezávislosti Nikaragui. Ulice se zaplnily lidmi, vlajkami, školními průvody. Za řadou mažoretek v barevných bílo-modrých kostýmcích prochází řada trumpetistů, pokračují bubeníci.. Každá škola si připravuje v parku u kostela představení. Ulice jsou zaplněné stánky s cukrovou vatou, limonádami a smaženými platatas (banány). Před kostelem hrají místní kluci fotbal, hřiště je označené vytaženými kostelními lavicemi.. hraje hudba, tancuje se a město ožije tak, jak jsme si ani nedokázali představit, že může ožít.

Laguna de Apoyo – absolutní ráj

Nezůstáváme ale jen ve městě. Kolem Granady je spousta zajímavých míst, které stojí za vidění a my je nestihneme objevit všechny. Pro svůj kousek ráje na zemi navštěvujeme Lagunu de Apoyo. Jezero v zaplavené sopce. Jako svojí základnu si tu volíme Laguna beach club. Po zaplacení denního vstupného (6 dolarů na osobu) máme k dispozici veškeré vybavení kempu od kajaků, paddle boardů po záchrané vesty. Na jejich kajacích projíždíme jezero, skáčeme do průzračně čisté a teplé vody. Užíváme si výhledy na okolní zelenou přírodu (a samozřejmě sopky).

Jedna z nejlepších investic v Laguna de Apoyo je pronajmout si na celý den vlastní vip stánek – ten náš měl luxusní výhled, stůl, židle a rozkládací gauč. Navíc byl celý den ve stínu a my tak mohli dát Maxe spát i po obědě, jak je na to zvyklí a nemuseli jsme jezdit domů. V Laguně jsme si užívali tropické drinky i dobré jídlo. Za den jsme tu neutratili víc než 25 dolarů (což nás dost překvapilo).

Aktivní sopka Masaya

Obrovský zážitek nás čekal při našem výletě na aktivní sopku Masaya. Na doporučení jsme sem vyrazili na noční prohlídku (začíná v 6 večer, to v Nikarague každý den zapadá slunce). Vstup na sopku je 10 dolarů, strážci pouští auta po určitém počtu, takže se vyplatí vyrazit dřív. Na sopku se dá pohodlně vyjet autem až na vrchol, kde je parkoviště. Pak už stačí se jen dívat přes kráter a sledovat stoupající páru a bublající lávu. Sopka mocně hučí a člověk si připadá ještě menší, než maličkatý. Velmi silný zážitek. Však i Max o tom ještě několik dní vyprávěl :).

Mombacho volcano

Výlet, který můžeme doporučit každému milovníkovi přírody a dechberoucích výhledů je na Mombacho volcano. Neaktivní sopka pokrytá deštným pralesem. S bohatou flórou a faunou a výhledy na blízkou Granadu, Jezero Granada, Lagunu Apoyo i na aktivní i neaktivní sopky v okolí. Za zmíňku rozhodně stojí, že stojí za to si na vrchol Mombacha zaplatit místní transfer. Stál nás asi 8 dolarů včetně vstupného a bylo to nejlépe utracených 8 dolarů v našem životě. Více než 5 kilometrů strmého stoupání (45° beze srandy) v obrovském vedru by nás zničilo. Na vrchol bychom to s Maxem určitě nedali (a pokud ano, potřebovali bychom nosítko, deset litrů vody, hůl, o kterou bychom se opírali a více než 4 hodiny času).

Cesta na Mombacho byla naprosto neuvěřitelná. Měli jsme možnost sedět vepředu přímo vedle řidiče a díky tomu jsme měli výhled na všechno, co bylo před námi. Vyjížděli jsme tak strmé stoupání, že jsme si říkali, že snad není možné, že to ten autobus plný lidí vyjede. Vyjel. Nahoře nás čekal označený prohlídkový okruh deštným pralesem. Poctivě a opatrně jsme našlapovali, hodně dupali a pořád koukali, aby někde nebyl nějaký had. Žádného jsme neviděli, ale vyskytuje se jich tu několik druhů, takže opatrnost byla na místě. Místo hadů jsme potkali celou řadu velkých a krásně barevných motýlů, kteří kolem nás poletovali a provázeli nás celou cestu.

Šumění pralesa, vlhký a čistý vzduch, spousta zeleně a cesta vyšlapaná těmi, co tu byli před námi. Stoupání po kamenných schodech znamenalo vyhlídku na okolí. Během cesty jsme měli možnost nahlédnout i do už stromy prorostlého kráteru. Ze zpocených stromů stoupala mlha a my si říkali, že ta hloubka kráteru je naprosto neuvěřitelná (na dno jsme neviděli). Procházka pralesem byla relax. Díky tomu, že jsme byli celou dobu ve stínu se dala velmi jednoduše projít a nebyla nijak náročná. Max se dokonce rozhodl, že celou dvoukilometrovou trasu projde sám. Na konci trasy jsme se vrátili k parkovišti a prošli si muzeum. Viděli jsme tu ve sklenici všechny ty hady, kteří v pralese žijí a my je naštěstí nepotkali. A našli jsme si autobus, který nás sveze dolů.

V Granadě jsme strávili fantastických 8 dní a užili jsme si každý z nich plnými doušky. Naše cesta pokračovala na Playa Marsella – poblíž San Juan del Sur, k australanům, kteří zde postavili dům na stromě. O nich i našem pobytu s nimi si můžete přečíst naše další články. Tímto se uzavírá naše nikaragujská kapitola a my se těšíme další zemi, kterou při našem cestování s dítětem objevíme.

Děkujeme za přečtení

Ahoj, jsme Bízovi a cestování s dítětem je sport, který provozujeme už Maxových šesti týdnů. Na cestování máme nejradši nové zážitky, které nám přinese a fakt, že nám rozšiřuje obzory. To samé chceme pro Maxe. Na cestách rádi fotíme a natáčíme. Inspirujte se našimi příběhy a tipy pro cestování s dětmi.

7 důvodů proč odebírat Newsletter