DENÍK
Jihoafrická Republika

Naše první cesta do Afriky vede z Prahy do Itálie, přes Egypt a končí v Jihoafrické Republice, kde plánujeme navštívit safari, Dračí hory a vodní safari. Sledujte naše dobrodružství s dítětem v jižní Africe.

Snad zase za rok, Indický oceáne

9. 6. 2018 – náš poslední den v klidu na jednom místě v Jihoafrické republice. Jak byste ho strávili vy? My jsme se rozhodli pro pláž. Je víkend a spousta lidí zamířila do st. Lucia na víkend. Všude kolem nás jsou lidé venku, grilují, hraje jim hudba a dobře se baví. My relaxujeme na pláži, užíváme teplé počasí i teplou vodu (nevzali jsme si plavky, přece má být v Africe „zima“), hrabeme díry a stavíme mosty v písku. Nezapomínáme stavět domečky pro skřítky – kteří samozřejmě dle Maxe potřebují žlutou raketu a auto a garáž.

Zítra bude dlouhý den. Čeká nás cesta zpátky na letiště – cca sedm hodin cesty v autě. Letadlo nám letí ve třičtvrtě na deset večer, přistává ráno kolem sedmé v Káhiře. Tam nás čeká jedenáct hodin dlouhý přestup, a abychom se na tom šíleném letišti (nejsou tam žádný lidi!) neukousali nudou, zkusíme vyrazit na pyramidy. Večer pak letadlem z Káhiry do Říma, kde na poslední přelet z Říma do Pisy nenastoupíme a místo toho se půjdeme vyspat do hotelu na letišti v Římě a další den odlétáme zpět do Prahy. Když se to tak vezme, máme před sebou tři dny dlouhou cestu domů. Indický oceáne, věříme, že jsi nám pomohl se zrelaxovat natolik, abychom tu cestu psychicky i fyzicky zvládli. Snad se uvidíme zase za rok. Nebo dřív.


Hluhluwe – iMfolozi park

8. 6. 2018 – Jedeme si na další safari klasickou jihoafrickou cestou – tedy jedna vyasfaltovaná silnice a všude okolo nás rozeseté domečky po zelených kopcích a mezi nimi nevedou žádné cesty. Dneska je ale něco jinak. Všímáme si, že na nás poměrně dost lidí mává. Máme něco s autem? Radši při nejbližší zastávce všechno překontrolujeme. Pak nám dojde, že na nás každý mává, protože jsme bílí. Pořád jsme tu tak trochu atrakce.

Na safari je sranda jako vždy. Zebry v cestě, které nás nechávají vycukat kolikrát víc, než sloni. Hned u cesty tři nosorožci, už naštěstí nejsou v tom pubertálním věku, kdy by zkoušeli svoji sílu na převracení aut. Tihle mají i mládě a jsou docela v klidu. Fotíme a jedeme dál. Míjíme žirafy a další buvoli.

Oběd dáváme na jediném místě v parku, kde je restaurace – Hilltop camp and restaurant. Název nekecá a čekají nás tu fantastické výhledy. Kopce všude, kam se podíváme, dva metry od našeho stolu se pasou antilopy. Ze stromu na nás kouká opice. Když jsme my dospělí dojedli, opice se přiblížila. Najednou slezla ze stromu a kouká na Maxův talíř. Říkám Michalovi, ať si hlídá telefon a peněženku. Já střežím klíče od auta a svůj mobil. Nikdo nehlídá Maxův talíř, ke kterému opice neskutečnou rychlostí přibíhá, do rukou pobere, co nejvíc může kuřecího masa a bramborových hranolků a utíká zase o kus dál nás pozorovat. Za chvíli to zkouší znova. Vyhrožujeme jí loktem a cpeme do Maxe, co se do něj vejde, aby se najedl.

Návrat domů přes park je klidnější – zebry a žirafy jsou klasicky u silnice na dosah ruky. Antilopy jsou všude kolem. Max posledních pár kilometrů cesty na ubytování kňourá, že si chce hajnout a že už chce domů. I to je život cestování s dítětem. Občas narazíme na naše limity. Doma samozřejmě neusnul. Aspoň půjde dřív spát večer. Nezbývá než doufat, že na rozdíl od včerejška poteče odpoledne voda ve sprše normálním proudem (a nebude jen odkapávat), ať můžeme jít brzo spát všichni.


Jednu celodenní pláž, děkuji

7. 6. 2018 – Z dneška děláme plážový den. Potom, co tu projdeme kolem cedulí upozorňujících na místní nebezpečí (hroši, krokodýli, žraloci, silný proud, nehlídaná pláž..) dojdeme na krásnou rozlehlou pláž s bílým pískem, po kterém se prohání krabi a nad nimi přelétají racci. Voda je teplá (asi 22°) a hodně rozbouřená. Takhle Indický oceán neznáme. Mauricius je přece jen za rohem a je to úplně jiný svět (kde se místo žraloků u pobřeží prohání delfíni).  Den na pláži si užíváme, náš vynález – hlídací díra – (tj díra, která se vykope v písku a dá se do ní dítě) stále funguje. Navíc s tím vylepšením, že si díru dítě začíná kopat samo. Max si navíc vzpomněl na to, jak jsme ve Španělsku stavěli domečky pro skřítky a rozhodl se skřítkovi postavit domeček i na pláži v Jihoafrické republice. Nemohla chybět raketa a garáž pro auto. Po zbytek odpoledne jsme se váleli v písku, procházeli na pláži a pozorovali, jak se kolem nás prohánějí malí krabíci.

Zítra vyrážíme na další safari – tentokrát na to nejstarší v Africe, jsme zvědaví, co nás tam všechno čeká za dobrodružství a kolik slonů na silnici potkáme.


Sant Lucia

6. 6. 2018 – Sant Lucia má rozhodně své kouzlo. Je to malé městečko, podél ulic se tu prohánějí opičky, po setmění se tu prochází hroši a v řekách číhají krokodýli. Plány na to, co všechno tu chceme dělat se nám trochu krátí – chtěli jsme vyrazit na pozorování velryb, ale Maxe tam nepustí, takže smůla. Tím se nám škrtají všechny aktivity spojené s oceánem (potápění se v kleci se žraloky, rybaření..). Budeme sem muset vyrazit znovu, až bude Max větší, narážíme na jeho výškové i věkové limity – v Blyde river jsme třeba chtěli zkusit let balónem, ale chlapec nemá ještě 120 centimetrů, takže taky nic. Vybíráme proto rodinné aktivity – paradoxně mezi ně patří procházky. Na to, jak rádi chodíme, jsme poslední týden strávili převážně na zadku v autě – v Safari se neprojdete a všechna ubytování, kde jsme byli, končili plotem a za nimi hned silnice. Musíme si zvyknout, že tady se chodníky nenosí.


Na africký jih

5.6.2018 – Ráno jsme si sbalili svoje dva batohy a vyrazili dál na africký jih. Konkrétně míříme do městečka Santa Lucia, o kterém nám každý z místních říká, že je nádherné. My tu budeme do konce našeho pobytu. Po cestě míjíme cedule – pozor, krávy na silnici, sloni na silnici, hroši na silnici.. V Santa Lucii jsou hroši a krokodýli jako doma. Je to šarmantní malé městečko, kousek odsud je nejstarší safari v Africe a město je obklopené mokřinami, z jedné strany řekou (krokodýli a hroši) a z druhé strany plážemi, které omývá indický oceán (žraloci).

Po příjezdu na ubytování jsme zjistili, že tu není wifi. První budeme tím pádem řešit nákup dat 😀 až potom další drobnosti jako jídlo a procházky.


Znovu na cestě

4. 6. 2018 – Po vynikající omeletě k snídani jsme si sbalili batohy a vyrazily na jih. Původní plán byl dojet na jeden zátah do svaté Lucie. Před pár dny jsme svůj plán přehodnotili a rozhodli se přenocovat na půli cesty. Díky tomu jsme dnes nejeli 800 kilometrů, ale jen 400.. Jsme teď díky tomu v malém městečku Piet Retief hned u hranic se Svazijskem. Zítra ráno budeme pokračovat v cestě.

Aby byl i dnešní článek trochu informativní – budeme s vámi sdílet to, co jsme tu zatím pochytili. Náš itinerář je perfektně sestavený na dobu, kterou tu jsme. Kdybychom tu byli měsíc, měly bychom vyrazit ještě alespoň do Kapského města. Jinak každý z místních, kdo se nás ptá, kam se chystáme, říká, že to je perfektní a že místa, které se chystáme navštívit, jsou úžasná. Dneska jsme si navíc užili fantasticky cestu. Viděli jsme zase úplně jinou Afriku, než jak jsme ji znali doteď. Jeli jsme přes krásné malebné městečko Dulstroom, které vypadalo jako vystřižené ze severu USA. Ulice lemovaly stylové obchůdky a dokonce tu měli i chodníčky. Kdybychom tudy nepotřebovali jen profrčet, protože Max zrovna spal, určitě bychom se zastavili a prozkoumali ho víc.

Cestou jsme se bavili názvy místních měst – projeli jsme přes Caroline, Belfast i Amsterdam. Úseky naší cesty jsme natáčeli a pokud se chcete pokochat africkou přírodou, mrkněte na instagram do stories. Po čtyř stech kilometrech, které profrčely rychleji, než jsme čekali, jsme dorazili na ubytování, dali si místní pizzu v restauraci a udělali nákup na další část cesty.


Kruger park 2.0

3. 6. 2018 – V pět hodin ráno zazvonil budík a my vyjeli na ranní safari. Park se otevírá v šest hodin ráno a po otevíračce je největší šance vidět velké kočky v akci. Pro objasnění – Kruger park je velký 20.000 kilometrů čtverečných. Při naši první návštěvě jsme projeli jednu jeho část a teď jsme vyrazili do části jižnější, která je míň zarostlá a je tu víc stepí. A úplně jinak rozdělený poměr zvířat. Dneska jsme viděli stovky žiraf. Hned u cesty, některé byly tři metry od nás, jiné nám přecházely přes cestu. Potkali jsme stádo buvolů, které nám přecházelo přes cestu víc než patnáct minut. Další překvápko byl slon, který se rozhodl kráčet zrovna po naší cestě. Drželi jsme si rozumný odstup a čekali a čekali, než aspoň sejde z cesty, abychom mohli projet a nebyli zašlápnuti.

I přes to, že jsme celý den usilovně hledali nějakou velkou kočku, neviděli jsme žádnou. Viděli jsme ale hromadu fantastických zvířat – obrovského krokodýla, kousek od něj se koupalo stádo hrochů, za vodou se pásly zebry a antilopy a na druhé straně koryta téměř vyschlé řeky se procházely tři želvy. Měli jsme obrovské štěstí a už téměř u výjezdu z parku jsme narazili na několik nosorožců. Po víc než deseti hodinách v parku jsme se vrátili vyšťavení domů. Napustíme vanu a jdem relaxovat. Zítra nás čeká dlouhá cesta až na hranice se Svazijskem.


Blyde river canyon a jeho výhledy

2. 6. 2018 – Geniálně umístěné ubytování nám umožňuje pohodlně poznávat okolí. Nejvíc jsme se těšili na prozkoumání místních hor a vyhlídek. Musím říct, že místo rozhodně nezklamalo. Nádhera místního okolí se nedá popsat. Naše první zastávka byla Three rondavels a místní výhledy nám naprosto vzaly dech a říkáme si, že jsme pravděpodobně nic tak krásného v životě neviděli. V okolí jsou hory, vodopády a všechno je zelené a většinou pod horami protéká řeka.

Při výletu na vyhlídku God´s window jsme navíc byli překvapeni tím, že kus za vyhlídkou se dá projít do deštného pralesa. Prošli jsme si ho a na jeho konci nás čekal další fantastický výhled – sedli jsme si na kameny a jen se dívali do krajiny.  Cestou z deštného pralesa po schodech dolů (ano, vedou tam schody) jsme potkaly školní výlet plný černoušků, kteří pravděpodobně moc často bělochy nevidí – všichni hrozně nadšení, že nás vidí, ptali se nás jak se máme, usmívali se a sahali na nás. Bylo to celé hrozně pozitivní a užili jsme si to všichni – takové dobití baterek :). Po cestě jsme odbočili na Berlin falls – vodopád pojmenovaný po místní farmě. U každé takové vyhlídky tu najdete místní, kteří se snaží prodávat svoje výrobky. I my jsme se rozhodli podpořit místní ekonomiku a nakoupili jsme si. Velmi pravděpodobně uděláme po návratu nějaký africký pokec a vystavíme tam i naše nakoupené cetky.

Když jsme se vrátili domů, přišlo další překvapení – majitel Amafu forest lodge nás pozval k sobě domů na večeři. Steve je super chlapík, je napůl němec, jeho hrdina je Jamie Oliver a večeři nám sám uvařil (i když tu má několik černošek, které pro něj pracují). U večeře jsme si poslouchaly příběhy o tom, jak se rozhodl koupit tu půdu a vybudovat ubytování. Příběhy o tom, jak za každý strom, který pokácí, vysadí sto nových, nebo o tom, jak tu řádil Radovan Krejčíř. Steve i Luke – si zaslouží samostatný článek, který určitě brzo připravíme a představíme vám tyto fantastické chlapíky do většího detailu.


Nakupování v africkém stylu

1. 6. 2018 – Dnešek jsme se rozhodli zrelaxovat, odpočinout si v našem novém fantastickém hnízdečku Amafu forest lodge a konečně si po dlouhé době sami uvařit. Abychom si mohli sami uvařit, bylo potřeba vyrazit na nákup. To je tu speciální disciplína. Buď jsme mohli vyrazit do nějakého městečka (a městečka jsme zjistily, že tu mají často jen prašné cesty, chodníky nehledejte) a po cestě shánět jednotlivé suroviny v několika různých obchodech. Nebo vyrazit do supermarketu. Ty tu samozřejmě jsou, jen trošku jiné, než na co jsme zvyklí. Jsou menší, nahečmanější a je tu všechno nějak moc levné (10 kilo třtinového cukru za 40 korun?!). Každopádně obchody tu nejsou tak rozsypané po všech křižovatkách, jako u nás. Náš nejbližší supermarket je 29 kilometrů daleko. Další je mega nákupní centrum, které je cca 50 kilometrů daleko. Cesty do obchodu (a pro benzín..) je tedy potřeba plánovat.

Nakoupili jsme si tu ale hromadu dobrot – perníky, místní buchtu obalenou v čemsi růžovém s kokosem, variantu našeho lineckého, bonbony.. zmrzlinu.. nacpeme si břicha. Hledali jsme i opalovací krém – viděl nás pracovník v obchodě, jak jsme tu celí zmatení běloši a něco očividně hledáme – když jsme se zeptali na opalovací krém, řekl nám, že ten tam nemají, protože všichni jsou na sluníčko zvyklí.. My se hold trochu opálíme. V rámci toho, že tu je roční období zima, máme překvapivých 25-30 stupňů a chvílema se pečeme.


Setkání s celebritou

31. 5. 2018 – dneska se loučíme s našimi fantastickými hostileli Lukem a Anitou. Včera jsme s Lukem seděli do večera u ohně a bavili se s ním o safari, o tom, jak by chtěl být ranger, jeho oblíbených trasách v Krugeru ale taky o tom, jak jedni jeho návštěvníci chtěli, aby je vzal doprostřed ničeho a on je vzal do Namibie. Jednoho dne jim došly cigarety, takže si ubalili kůru ze stromů.

Luke pokračuje ve vyprávění příběhů i ráno u snídaně. Vypráví o roce 2013, kdy mu všechny chatky a většinu pozemku zaplavila řeka, která nám tu šumí pod balkonem. V ní jsou divocí hroši i krokodýli. Luke vypráví, že do řeky musí tak jako tak třikrát do roka slézt krokodýl nekrokodýl. Má v ní totiž čerpadlo. Nejednou při své výpravě k čerpadlu narazil na krokodýla. V tu chvíli je postup takový, že si lehne na dno řeky a čeká, dokud krokodýl oblast neopustí, aby se mohl včas dostat dost daleko od něj a nebyl sežrán. Bere s sebou dlouhý dutý klacek a čeká. I několik hodin.

Po dalších a dalších příbězích se vydáváme na cestu. Naše nové sídlo je v oblasti Blyde river national park v tzv Dračích horách. Bydlíme v Amafu forest lodge a po cestě sem se chceme zastavit ještě u jedné celebrity. Tou je hrošice Jessica, kterou zná téměř celý svět a sem se za ní sjíždějí celebrity i politici nejen z celé Afriky. Během povodní ji vyplavila řeka na pozemek místního bývalého lovce. Ten si ji adoptoval a stará se o ni. Dneska je Jessica svobodná hrošice, která má moc ráda lidi – nechá se od nich krmit a hladit a ženský ji můžou dát i pusu. Chlapi naproti tomu moc ráda nemá (protože její veterinář je chlap).

I když má Jessica absolutní svobodu, pravidelně se sem vrací, spí u Tonieho na verandě, kde má svoji vlastní matraci a nechává se hladit od turistů, jejichž pozornost si vyloženě užívá. Když ale nemá náladu, nakrmit se nenechá a prostě si odejde. Je to tedy všechno jen na ní. Její oblíbený čaj je Roibos a vypije ho okolo třiceti litrů denně. Po tomto kouzelném setkání se vydáváme dál na cestu. Po pár kilometrech dorazíme k našemu novému bydlení. Po první prohlídce našeho nového domova nám padá čelist – kuchyň tu máme větší než doma, obrovský obyvák, prostorná koupelna s vanou, do které hned po večeři skáčeme. Z okna ložnice máme nádherný výhled do okolí a ráno nás tu bude budit východ slunce.


NAČÍST DALŠÍ

Děkujeme za přečtení

Ahoj, jsme Bízovi a cestování s dítětem je sport, který provozujeme už Maxových šesti týdnů. Na cestování máme nejradši nové zážitky, které nám přinese a fakt, že nám rozšiřuje obzory. To samé chceme pro Maxe. Na cestách rádi fotíme a natáčíme. Inspirujte se našimi příběhy a tipy pro cestování s dětmi.

Přihlaste se k odběru newsletteru

7 důvodů proč odebírat Newsletter