Tento článek je součásti seriálu: Cestovatelský fuck-up

Jednu svobodu pohybu, prosím. Aneb pár poznámek o Káhirském mezinárodním letišti.

VAROVÁNÍ: Tento text obsahuje naše zkušenosti s letištěm v Káhiře, kde jsme měli 2x stopover a museli jsme na tomto letišti pobýt pár chvil a zažít šílený chvíle.

Už dvě hodiny čekáme na jedné lavičce na letišti v Káhiře. Nemáme pasy. Ty si vzal pan za přepážkou pro přestupující cestující. Předtím jsme dvě hodiny čekali v příletové hale, kde nebyla ani možnost koupit si vodu. Teď si můžeme dojít maximálně na záchod. Ani tady není automat ani na vodu. Kousek od nás spí už několik hodin paní na sedačce. My se tu zřejmě taky ještě chvíli zdržíme. Nikdo nám nic nevysvětlil, nechápeme, proč nám vzali pasy a čekáme tu na lavičce uprostřed ničeho.

Po dvou hodinách jde Michal statečně nalomit pana policajta, aby mu milostivě dovolil koupit pro tříleté dítě aspoň vodu. Pan policajt poprosí o deset minut času a Michala odvádí na terminál, kde na něj poctivě čeká před obchodem, aby mu třeba bez pasů a rodiny někam nezdrhnul. Na druhou stranu, kdy se vám stane, že si projdete bezpečnostní kontrolou pozpátku a pronesete si rámem tři porce hranolek a tři půllitrové kelímky s limonádou?

Při naší první zastávce jsme měli tu čest tu čekat cca osm hodin na naše další letadlo, přiletěli jsme na terminál 2, odlétali jsme z terminálu 3. Po výstupu z letadla jsme vyrazili směr transfer přepážky. Tady nás čekalo první překvapení. Vzali nám pasy a bez jakéhokoli vysvětlení nás nechali cca třičtvrtě hodiny čekat, než nás převezli na další terminál. Věc, které jsme si všimli hned po tom, co nám vzali pasy byla, že absolutně ignorovali veškeré mé snahy o odpovědi na jejich otázky – mohla jsem odpovědět kolikrát jsem chtěla, vždy tupě zírali na Michala a čekali, až odpoví on. Což ne že by nezvládl, ale v komunikaci v angličtině není jak ryba ve vodě a je klidnější, když věci v cizím jazyce vyřizuji já. Tady to bohužel nešlo, protože jsem byla z ničeho nic neviditelná a neslyšitelná.

Když jsme se dostali přes imigrační a další bezpečnostní kontrolu, vítal nás s otevřenou náručí terminál 3 letiště v Káhiře. A byl téměř prázdný. Až na různé pracovníky, kteří měli tendenci chtít zpropitné za to, že Vám otevřeli dveře od záchoda, jsme tu byli v podstatě sami. Představte si prázdné letiště uprostřed dne, kde spí uklízečky pod umyvadly a ty co nespí, čekají na chodbě na stráži, aby vám mohly otevřít dveře a chtít za to prachy. Pokud to je pro vás představa aspoň trochu strašidelná věřte, že pro nás byla realita odstrašující dost. To jsme si ale mohli vesele užívat volnost pohybu po terminálu a koupit si jídlo a pití. Teď ten luxus nemáme. Na Michalův dotaz nám bylo řečeno, že tu ještě dvě hodiny čekat budeme.  Bez pasů, bez možnosti nákupu. Bez svobody. Vítejte v Egyptě.

Po dvou hodinách dalšího čekání se místním přestupovým úředníkům vyměnila směna. Dvě hodiny čekání už nově neplatí. Nový pán, nová pravidla. A nový pán se rozhodl ne, že budeme čekat do chvíle, kdy se objeví náš let na odletové tabuli, ale dokud se neotevře check-in. Dalších šest hodin na stejné lavičce? Snažíme se ptát, proč musíme čekat, až se otevře check-in, když už ho máme hotový a máme vytištěné i palubní lístky. Dostává se nám pouze odpovědi, že nám chce vytisknout nové palubní lístky a že to je pravidlo. Pro nás naprosto nové pravidlo a pro tohle letiště pravděpodobně také. Při našem prvním přestupu se totiž nové palubní lístky tisknout nemusely.

Po dalších šesti hodinách čekání se otevírá check-in a pan transferový úředník odchází na třičtvrtě hodiny pryč. Max právě usnul. Mě v náručí na klíně. Mezitím se vrací pan transferový úředník se zástupcem Alitalia (společností, se kterou odlétáme z Egypta – už aby to bylo), dává mu naše pasy a palubní lístky a pán kamsi odchází. Po další půlhodině se vrací s nově vytištěnými palubními lístky. Stejné sedačky, stejné všechno, jen tvrdší papírek. Rozhodně to za to čekání stálo. Pán z Alitalia nás provází na terminál, dostáváme razítko do pasu, ukazujeme naše nové palubní lístky (vytištěné na o 5mg těžším papírku) a jdeme hledat něco k jídlu.

Předtím samozřejmě ale musíme projít bezpečnostní kontrolou. Max mi pořád spí na ruce. Před průchodem rámem mě paní bezpečačka donutila sundat si boty. To jde velmi snadno, když vám na ruce spí dítě. Po průchodu s rámem ho musím pověsit do vzduchu před sebe, aby ho paní mohla řádně prohmatat, kdyby třeba tříletý dítě něco pronášelo (když už jsme v rámu nepípali, že). Konečně jsme na terminálu a jdeme se najíst.

Tady by mohl náš příběh o Káhirském letišti končit, my si ale tu třešničku nakonec neodpustíme. Letištní terminál byl opět prázdný jak po vymření. Našli jsme “italskou” restauraci, abychom si rychle před odletem dali alespoň těstoviny. Měli špagety. Ty polili naběračkou kečupu. To dali do mikrovlnky a na minutu ohřáli. Cena 8 eur. Kdo měl štěstí, mohl dostat i jednu ze tří posledních masových koulí. Štěstí měl pán před námi (v podstatě jediný další cestující na letišti, který s námi čekal na stejné lavičce stejných deset hodin).  Špagety jsme do sebe rychle naházeli a běželi nastoupit na letadlo. To mělo 45 minut zpoždění, ale to už uteklo jako voda. Nikdy v životě jsme nebyli tak rádi, že jsme zpět v Římě. Na letišti, kde jsou lidi. V civilizovaném světě, kde platí smysluplná pravidla.

Děkujeme za přečtení

Ahoj, jsme Bízovi a cestování s dítětem je sport, který provozujeme už Maxových šesti týdnů. Na cestování máme nejradši nové zážitky, které nám přinese a fakt, že nám rozšiřuje obzory. To samé chceme pro Maxe. Na cestách rádi fotíme a natáčíme. Inspirujte se našimi příběhy a tipy pro cestování s dětmi.

Přihlaste se k odběru newsletteru

7 důvodů proč odebírat Newsletter