Tento článek je součásti seriálu: Nicaragua 2017

Na rovinu si řekněme, že každý máme před cestováním určitý strach. Strach z neznámého je základní pud, díky kterému lidstvo ještě nevyhynulo. Brání nám zbytečně riskovat a zároveň nás baví ho do určité míry překonávat. Tím spíš, když jsme se rozhodli pro tu velkou neznámou jménem Nikaragua. O to víc strachů mě popadalo, když jsem měla do Nikaragui vyvézt své jediné a vymodlené dítko. No a co že už procestoval kus světa. Tohle je rozvojová země. To jsou úplně nové stresy a strachy. A nebudu machrovat, že jsem je neměla.

Strach č. 1 – nebudeme mít kde jíst a nakupovat

Než jsme vyrazili, bála jsem se, jak budeme hledat místa, kde se najíst. Strach ještě narostl, když jsme zjistili, že v Nikarague vůbec nikde není google streetview. No, jak pak máte něco hledat, když si to dopředu nenajdete, že? Takže jsme vyrazili úplně naslepo a nevěděli ani, kde budeme nakupovat a jíst. Zatím v každém místě, kde jsme byli, jsme našli naprosto průměrný klimatizovaný supermarket západního střihu, ve kterém měli naprosto všechno, co bychom mohli potřebovat. Nejmenuje se Kaufland, nebo Lidl ale La Union nebo La Colonial. V některých městech je takových obchodů i víc. Vždycky se dá ale hromada věcí nakoupit levně přímo na ulici, tam ale ze strachu z jazykové bariéry nakupujeme jen zřídka.

Strach č. 2 – s nikým se nedomluvíme

Španělsky jsem se začala učit dva měsíce před cestou. A ani ne poctivě. Byla jsem studijní flákač a přes duolingo jsem najela na maximálně tři lekce denně. A nebyla jsem ani schopná se k tomu vracet každý den. Nakonec jsem jela do Nikaragui s tím, že se maximálně zeptám na adresu, řeknu, že potřebuju taxík, pozdravím a poděkuju. V Leonu, umělo anglicky tak 30% lidí. V Granadě už mluví anglicky většina. Navíc místní nemusí umět plynulou angličtinou, abychom se domluvili. I přesto tu spousta lidí plynulou angličtinou mluví.

Strach č. 3 – špatné hygienické podmínky

Byla jsem připravená se i několik dnů nesprchovat. Čekala jsem polorozpadlé sprchy a otřesné hygienické podmínky. Ničeho z toho jsem se nedočkala. Samozřejmě je to i díky volbě dobrého ubytování (hostel, guest house, dům na stromě..), ale nikdy jsme se tu neměli ani průměrně špatně, co se hygienického zázemí týče. Školní sprchy v čechách tedy stále drží rekord nejhoršího místa, kde jsem se kdy sprchovala.

Strach č. 4 – všechno nás bude chtít sežrat

Hadi, krokodýli, panteři. Jen si řekněte, všechno tu mají. 26 druhů jedovatých hadů? Jako fakt? Se svojí hadofóbií jsem si ten výlet málem rozmyslela. V průvodcích se píše, že v městech se tyhle potvory nezdržují a kdyby člověk chtěl vyrazit do džungle, má si pro jistotu vzít mačetu. Všude opatrně našlapujeme a koukáme kolem sebe. Víc, než cokoli jiného je tenhle bod záležitostí zdravého rozumu. Jediné, co nám tu něco sežralo jsou myši, které nám požrali chleba. Nerozvážně jsme ho nechali jen v pytlíku na ledničce.

Strach č. 5 – Zika, cholera, tyfus, průjmy a další radosti

Komáři tu roznáší Ziku a každá těhotná ji chytne, každý dítě tu pak má nedovyvinutou hlavu. Je dobrý se toho bát. Člověk si dává větší pozor, sprejuje se proti komárům, pije jen pitnou vodu, očkuje se.. To všechno děláme a zřejmě i díky tomu nás tu nic z výše zmíněného nepotkalo. Nebylo nám ani jednou špatně (a to teď ťukám na dřevo). Opět je to záležitost zdravého rozumu – nepít, co se pít nemá – a život je jednodušší.

Strach č. 6 – Nikaragua je chudá a turisticky nepřipravená země, nebude tam ani co dělat

Nikaragua je druhá nejchudší země Střední Ameriky. Spousta čechů ani neví, že je ve Střední Americe (někteří si ji dokonce pletou s Nigérií). Dá se tedy předpokládat, že tu moc turistů nebude a opravdu tu moc nejsou. A možná i proto, že vlastně v tý Nikarague ani nebude co dělat. HA! Asi největší blbost, kterou jsem si mohla myslet. Ano, Nikaragua je chudá. Ano, spousta místních lidí žije pod hranicí chudoby, hlavně ve venkovských oblastech. Ale jeden z benefitů tohoto faktu je, že tu je nádherná, nezkažená příroda, spousta památek, historicky zachovaná města bez moderních budov, které by je rozbíjeli a všechno je tu neskutečně levné. Několikrát jsme se tu najedli všichni tři za míň než 4 dolary. Když se procházíme místníma ulicema, plácáme se na plážích u oceánu, nebo křišťálově čistého jezera, je nám jasné, že tohle místo bude jednou turisty přetékat. Je na to připravené. A zaslouží si prachy turistů, je to ráj.

Strach č. 7 – dojde nám pitná voda

Pitná voda tu neteče z kohoutku a nejde si ji jen tak dotočit. Budeme muset hodně počítat a nakoupit si dost balené vody v obchodě, nebo nám dojde. Ano. Naštěstí tady v každém hotelu, hostelu a tak dále mají barely s pitnou vodou, kde si můžete doplnit svoji plastovou flašku. Voda nám nedošla. A když dojde, dojdeme si ji o patro níž doplnit.

Strach č. 8 – války gangů, nebezpeční místní..

Pár týdnů před naším odjezdem proběhla médii zpráva o tom, jak nějaký gang v Brazílii postřelil britskou turistku, protože zabloudila do jejich čtvrti. To vám na sebedůvěře nepřidá. Na místě jsme zjistili, že Nicaragua je nejbezpečnější země Střední Ameriky. Války gangů tu nejsou a místní jsou velmi přátelští. Vážně. Každý se nám tu snaží pomoct. Na letišti nám jeden taxikář poradil, kde si sehnat levnější datovou simku bez toho, abychom se ho ptali. A kolemjdoucí nám ukazují, když zajíždíme do garáže. Ani vteřinu jsme se tu necítili nebezpečně. Narovinu, zdá se nám to tu bezpečnější než třeba v Římě, nebo v Praze na Andělu.

Před jakou svojí cestou jste měli vy největší obavy? A jak to dopadlo? Sdílejte s námi svoje zážitky 🙂


Děkujeme za přečtení

Ahoj, jsme Bízovi a cestování s dítětem je sport, který provozujeme už Maxových šesti týdnů. Na cestování máme nejradši nové zážitky, které nám přinese a fakt, že nám rozšiřuje obzory. To samé chceme pro Maxe. Na cestách rádi fotíme a natáčíme. Inspirujte se našimi příběhy a tipy pro cestování s dětmi.

Přihlaste se k odběru newsletteru

7 důvodů proč odebírat Newsletter