Wales – země pohádek, draků a legend

Země, kde žije 12 milionů ovcí a jen 3 miliony lidí. Natáčel se tu Harry Potter, odehrává se tu Doctor Who. Nikdy tu není moc teplo, ani moc zima. Mluví se tu jazykem, kterému většina obyvatel nerozumí – welšsky. My jsme měli jedinečnou příležitost tuto zemi prozkoumat s naším přítelem – rodilým welšanem, Billym.

Welcome to Wales

Billy je starší chlapík, welšsky umí jen pár slov a je v podstatě typický welšan. To se pozná i podle toho, že školu ukončil krátce po základním vzdělání, oplývá sebevědomím, jeho nejoblíbenější město na světě je Cardiff, v každém počasí chodí v tričku s krátkým rukávem a welšského draka má doma i na ručnících. Billy nás ubytoval u sebe doma. Bydlí kousek od Cardiffu v malé vesničce Lavernock v něčem, čemu se nebojíme říkat kemp. Billy si tu koupil chatku. Na prostoru cca 30 metrů je kuchyně, obyvák, koupelna a dvě ložnice. K tomu pět televizí, tři počítače a čtyři monitory. Jedna z televizí je 3D, na tu je Billy obzvlášť hrdý.

Do Cardiffu jsme dorazili v noci a za deště, tam nás pan domácí vyzvedl a dovezl k sobě domů. Ukázal nám “triky” v koupelně (jak spláchnout když nefunguje splachovadlo, pustit sprchu, aby tekla teplá a neudělat při tom povodeň v koupelně. Vyčerpáním se zhroutíme do postele a probudíme se až následující den dopoledne.

Středověká vesnice poblíž Lavernocku

Před námi je důkladně nachystaný program na celý týden, v rámci kterého se důkladně seznámíme s Wallesem a jeho kulturou. První den vyrážíme do středověké vesnice, která je kousek od Lavernocku. Moc lidí tohle místo nezná. Našli ho prý teprve nedávno a komplet obnovili aby vypadalo přesně tak, jako ve středověku. Procházíme domečky, ve všech se musíme sklánět. Billy nám vysvětluje, že welšané jsou všichni mrňaví a vždycky byli, protože jsou zvyklí makat v dolech. Sám Billy má přes metr osmdesát, v dole nikdy nemakal. Určitě nás tam ale vezme, protože tam bere všechny.

St Fagans Museum of Welsh life

Kdo má rád muzea?

Welšský život je potřeba důkladně poznat. Hned druhá zastávka je tedy v St Fagans Muzeu welšského života. Je zde starý kostelík, kde nám Billy vysvětluje, že fungoval v podstatě jako škola. Pro Wales je typické předčasné ukončování školní docházky, nedělní kostel je pak pro lidi často jediná šance si trochu doplnit vzdělání. Billy si stoupá na vyvýšené pódium ke stolečku a hraje si na pana učitele, který zrovna vítá své žáky do nedělní školy. Venku prší, kostel nabízí příjemnou možnost se schovat.

Není ale čas na hrdinství a jde se pokračovat v poznávání. Malé starobylé obchůdky, dřevěný mlýn (zavřený i v otevíracích hodinách), ukázky průmyslové výroby (taky zavřené v otevíracích hodinách), nádherný rozkvetlý park a u něj malý hrad. To vše tu najdete, jednou týdně se tu konají i starobylé trhy, každý den tu jsou ale otevřené obchůdky, ve kterých si můžete koupit domácí cider, typické sušenky, nebo ručně vyrobené mýdlo.

Nakonec zavítáme do řádku typických welšských domků. Ty jsou ukázkou toho, jak se bydlení welšanů měnilo v čase – v řadě domků je první ten nejstarší z doby před více než sto lety. Pokračujete postupně přes domky po druhé světové válce, kdy byl Cardiff vybombardován a “in” byly předmontované domy. Ty byly nejdostupnější a nejrychleji postavené. Po válce jich tu bylo prý plno. Postupně je ale nahradily moderní byty a domky, jak je známe dnes.

Poslední zastávka deštivého dne je Llandaff Cathedral, jedna z nejstarších katedrál v oblasti. Byla původně postavená už v 6. století. Billy je na ní patřičně hrdý, podle jeho slov reprezentuje to, co je vidět všude v Cardiffu – něco hodně starého dohromady s něčím novým. K večeři dostáváme typické fish&chips a plánujeme další den.

Caerleon Roman Town a Billyho nejoblíbenější ulička

Ráno brzo vstáváme, vyrážíme totiž do městečka Caerleon – město osídlené římany. Římané tu po sobě nechali kasárny, amfiteátr a zbytek lázní. Procházíme všechno. Osudově působí příchod do venkovního amfiteátru. Na zemi před sebou vidíme vyznačenou cestu do arény. Je před ní napsáno, že pro stovky lidí, byla tahle cesta poslední. Mrazí nás z toho v zádech. Chladný vítr jakoby dodával místu na osudovosti. V Caerleonu je také Billyho nejoblíbenější ulička, kterou nám ukazuje. Úzká ulička, dekorovaná dřevěnými sochami bojovníků, příšer a typicky welšských “lovespoons”. Po levé straně uličky jsou malinké obchůdky, které hrají všemi barvami. Dáváme se do řeči s místní prodavačkou z obchůdku s háčkovanými věcmi. Billy jí vypráví, že jsme tu na týden a kam nás všude bere. Paní nám itinerář schvaluje a přidává vlastní tipy. Projdeme si ještě parčík s dřevěnými sochami u uličky a pokračujeme dál v cestě.

Sami na pláži

Barry Island plesure beach

Vzhůru na Barry Island pleasure beach. Potěšení je na naší straně. To, co dřív bývalo středisko rušného dovolenkového života angličanů i welšanů je dnes poloprázdné přímořské městečko. Zavřený zábavní park a prázdné pláže jakoby šeptali “dřív jsme byli slavní”.. Pláž je obrovská, na zdech na konci pláže jsou obrovská čísla, podle kterých se lidé dřív nacházeli. To bylo potřeba, když bylo na pláži tisíce lidí. Dnes od moře fouká silný studený vítr a jsme tu skoro sami. Procházíme pláží k útesu, abychom se podívali na výhled na moře.

Billy nám vypráví o tom, jak tu trávil dětství. V době, kdy nebyly dostupné letenky po celém světě se právě sem sjížděli lidé z Anglie a naopak welšané jezdili na dovolenou na druhou stranu – do anglického Mineheadu. Billy se vždycky prodral tajnou dírou v plotě do turistického areálu a každé léto si tu našel holku z Anglie. Je dobré zmínit, že Billy nemá Anglii ani angličany rád. Wales je podle něj v podstatě samostatná země. Dokonce Wales považuje za víc suverénní než Monaco, což se ukázalo u večeře. Jako politolog jsem si dovolila nesouhlasit. Nicméně Billy má svoje argumenty. Za národní fotbalový tým Walesu můžou hrát jen rodilí welšané. Za Monaco může hrát kdokoli. Klidně i francouz. Billy nemá rád ani francouze.

Na řadě je Big Pit. Národní muzeum uhelného dolu. Nemůžeme říct, že bychom byli fanoušci uhelných dolů, v čechách jich taky pár máme.. Nicméně bez něj bychom prý nepoznali tu pravou welšskou kulturu. Vyjíždíme na kopec obklopený ničím než přírodou, vede sem jen jedna silnice. Parkoviště je prázdné a snad božím dílem je Big Pit z důvodu stávky zavřený. Billy volá na infolinku, aby zjistil, kdy bude otevřeno. Prý znovu neotevřou dokud nedostanou přidáno. Jsme přesvědčeni, že tenhle zážitek nám o welšském životě ledacos napověděl.

Cardiff

Konečně Cardiff!

Město, kvůli kterému jsme přijeli a těšili se, až ho prozkoumáme. Jako první jedeme na Penarth Pier. Billy nám ukazuje nábřeží a bere nás do obchůdku se sladkostmi, který vede místní Willy Wonka. Sympatický chlapík s širokým úsměvem a bílými vlasy nám nadšeně vypráví o tom, jak má vnuka v podobném věku, jako je Max. Přitakává Billymu, že by mělo být trestné zavírat Big Pit a potvrzuje, že rozhodně musíme zajet i na památník Aberfan a místní hřbitov. Kupuju si mandle v cukrové polevě a dva balíčky Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. Pokud nejste potterovský cvok jako já, nekupujte to. Jediná příchuť, která se dá jíst, je borůvková. Převažují příchuti jako míchaná vajíčka nebo vosk do uší.. Mandle v cukrové polevě oproti tomu nezklamou. Max dostal taky výslužku – kovové autíčko jako dózu na sušenky.

Cardiff Bay, Norský kostelík

Nadšení a obdarovaní pokračujeme v naší cestě prozkoumávání Cardiffu. Vyrážíme na Cardiff bay, kde je Norský kostelík a socha historicky první výpravy na severní pól – Scott of the antarctic. S místním počasím a větrem to působí, jakoby se socha chtěla prodrat kus dopředu a pohnout se aspoň o kousek dopředu, ale při boji prohrává. Na malém náměstíčku u vody je tu hned několik důležitých budov. Pierhead Building – červená cihlová budova, která vyhlíží lodě přijíždějící do přístavu. Když půjdete dovnitř (a bude otevřeno) můžete shlédnout několik filmů o její historii a důležitosti pro Cardiff. Na náměstí je i wešský parlament, neboli Senedd. Procházíme si okolí, všechno je tu na dosah ruky – Stříbrný vodopád, pod kterým je centrála Torchwoodu, Millennium Centre, opera..

Pohodlně se dá pěšky dojít i do centra města. Pěkná procházka je to například kolem řeky, kde uvidíte různá sousedství (včetně těch chudších). Projdete kolem obchodu s mezinárodními produkty, kde mají i českou kofolu. Projdete i kolem pětihvězdičkového Principality stadium. Tedy stadionu s otevírací střechou a vyhřívaným trávníkem, kam se vejde až 74,5 tisíc lidí.

Cardiff Market

V centru města nám jako první ukazuje Billy místní trhy (Cardiff city market), zastřešená dvoupatrová budova, v přízemí je hromada stánků se vším od pečiva po ryby. Z horního patra je všechen ten bzukot lidí na trhu krásně vidět, procházíme se po balkoně v prvním patře, který lemuje obvodové zdi s dalšími malými krámky. Billy ukazuje na zavřený obchůdek, kde dřív prodával básničky. Prý byl schopen vymyslet básničku pro jakoukoliv příležitost a jakékoli jméno. Nechce se nám věřit, kolik má náš hostitel talentů a přemýšlíme, jak se dá skládání básniček skloubit s jeho druhou vášní – tedy tréninkem fotbalu.

Ve Walesu jsou všechna státní muzea zadarmo. Stojí za prozkoumání nejen proto, že se tu schováte před deštěm.

Hned naproti Cardiff city market je muzeum Cardiff City Story. Billy má muzea hodně rád, dá se tam totiž často sedět a koukat na filmy. Billy nás pochopitelně vede hned do malinkého kinosálu v muzeu, kde se promítají krátké filmy o místních lidech a firmách. Film o tom, jak zavřeli továrnu na výrobu cigaret, nebo o místním rybáři.. Billy ke všemu přidává svůj pohled na věc. Všechno je tu “briliant engineering” a nebo “very clever” případně “genius”. Mně osobně se nejvíc líbila časová kapsle. V malé kruhové místnůstce si můžete vybrat, jaká část historie města vás zajímá a video vám ukáže jak vypadala mapa, jaké tu byly budovy, jaké cesty se využívaly.. I já musím bez sarkasmu přiznat, že je to chytré.

Pro všechny ty, co cestují s dětmi přidávám poznámku, že v tomhle muzeu je úžasné patro zaměřené jen na děti, náš Max se tam dobře zabavil a krásně si vyhrál s mašinkou, která vozí uhlí z dolu.

Dětský koutek v muzeu Cardiff Story

Po muzeu a trzích si chceme užít trochu čerstvého vzduchu a vyrážíme do Civic Centre. Usedáme do parku na trávu a užíváme si to, co máme na městech rádi – pozorování života kolem. Kousek odsud je univerzita, park obklopují budovy soudů a přirodovědné muzeum. Po krátkém odpočinku zajdeme i sem do přírodovědného muzea. Je dobré říci, že všechna muzea jsou v Cardiffu zadarmo. Ve všech je přebalovací pult pro děti a většinou v nich najdete i nějaké občerstvení. Skoro všechna taky zavírají v pět hodin odpoledne.

Outside Cardiff

Doma děláme spolu s Billym plány na další den. Čeká nás outside Cardiff day. Billy nám vaří další typické jídlo – zeleninu, brambory a hromadu omáčky k tomu. A pouští nám film Hillsborough. Film nám má ukázat, proč je tu fotbal pro lidi tak důležitý. Je o tragédii, kdy bylo při fotbalovém zápase v roce 1989 na tribunu vpuštěno víc lidí, než se tam mohlo vejít. Skončilo to smrtí (ušlapáním nebo udušením) 95 lidí a dalších 700 bylo zraněno. Film je důležitý hlavně proto, že policie manipulovala od začátku důkazy a házela vinu na fanoušky. Až teď po více než 25 letech se prokázalo, že vinu nesla policie a ne fanoušci. Pozůstalí dlouhá léta bojovali za očištění jmen svých dětí. Podle Billyho je přesně tahle bojovnost to, co dává lidem fotbal.

Wales, výhled z Hirwaun Mountain

Náš další den mimo Cardiff začíná výletem na Hirwaun mountain, po cestě míjíme stovky ovcí a desítky zelených kopců. Výhledy tu jsou ohromující, na pár z nich zastavujeme. Selfie z ovcí nemáme. Všechny utekly. Jsou ale dobře vychovaný – rozhlížej se než přeběhnou silnici. Na rozdíl od nás se dívají i na správnou stranu.

Caerphilly Castle, Wales

Billy trvdí, že Caerphilly Castle je nejlepší hrad ve Walesu. Brzo zjistíme proč. Všechny hrady jsou podle něj jen zdi. V tomhle ale promítají i filmy a je tu malé muzeum o historii hradu. Hrad je obrovský. Uchvátí nás hned jak do něj vcházíme. Před padacím mostem je zakopaný drak, kouká mu jen hlava a drápy. Hrad působí majestátně a stojí za to si ho projít. My samozřejmě šplháme i do nejvyšší komnaty nejvyšší věže. Princezna tu není. Výhled na nádvoří, okolní hory a městečko je ale skvostný. Billy podotýká, že hrad je geniálně postavený a nedobytný. Dřív totiž bylo strategií nechat všechny v hradu vyhladovět. U tohohle hradu ale dřív vyhladověli ti, kteří ho obklopovali.

Na naši další zastávku se musíme hodně obrnit. Billy nás totiž bere na památník v Aberfanu. Město, kde v šedesátých letech zasypalo bahno z blízkého kopce školu zrovna když ráno začalo vyučování. Památník vypadá jako parčík, zachované jsou do výšky ani ne půl metru obvodové zdi, které ukazují, kde byly třídy. Všechno tu kvete a místo působí klidně. I tak nám jde mráz po zádech.

Další zastávka hřibov všech těch dětí. Několik řad nádherných bílých mramorových kamenů. Už jsou u většiny z nich i jejich rodiče. Vážnost situace snižuje jen to, že je tu všude na hřbitově silnice a až k hrobu se dá dojet autem. To Billy samozřejmě udělal. Potkáváme tu dalšího chlapíka, který jel stovky kilometrů jen aby se podíval na místo tragédie a hřbitov. Dozvídáme se příběh o rozporuplném dni v jeho životě, kdy mu manželka řekla že je těhotná a pár hodin na to se roznesla zpráva o tragédii zasypaných dětí v Aberfanu. S manželkou sem chtěli vždycky jet. Teď dorazil sám, manželka je rok po smrti. Jsou to detaily, které si z cest zapamatujete. Z Walesu se nám ale do paměti nejvíc zaryly příběhy lidí, které jsme tu potkali.

Aberfan – hřbitov

Caerphilly mountain nabízí oproti silnému zážitku z předchozí zastávky odpočinek. Horu, která horou není, vyběhneme nahoru a u toho posloucháme příběh o místních lidech, kteří byli rozhodnutí trollovat tak dlouho, dokud nebude Caerphilly prohlášeno horou. V Billyho příběhu dominují místní, kteří na kopec vynáší všemožný nábytek, aby kopec překonal při měření výšku 1000m.

Selfie na kopci Caerphilly mountain

Pomalu se vracíme do Cardiffu. Po cestě zastavujeme u malého pohádkového hrádku Castell Coch. Hrádek je schovaný v lesích, dá se k němu ale dojet autem a obešli jsme ho pěšky asi za minutu. Dovnitř se platí vstupné, zůstali jsme tedy jen u nakouknutí na nádvoří. Billy už pochopil, že jsme “outdoorsy”, takže nás bere do jednoho z nejhezčích parků v Cardiffu – tím je pro nás Roath Park. Pro děti je tu dětské hřiště se spoustou houpaček, klouzaček a dalších atrakcí. Dospěláci sem chodí běhat. Turisti a romantici si tu půjčují loďky. Jsou tu dokonce dva stánky se zmrzlinou. V parku je hromada lidí, fronta na veřejné záchodky (s přebalovacím pultem) je asi pětiminutová. Park procházíme, užíváme si stín stromů v jeden z nejteplejších dnů, co jsme tu.

Na závěr dne nás Billy bere do místního Youth centra. Centrum pro mladé lidi slouží i pro integraci dětí cizinců. Překvapuje nás, že je místo uplně prázdné. Je tu obrovský sál pro divadlo, taneční sál vhodný pro diskotéky, šicí dílna s hromadou šicích strojů i malé nahrávací studio s gramofonama a kvalitní technikou. Bydlet tu jako teenager, tak tu jsem asi často.

Tardis před BBC studiem, Cardiff

Pátý den věnujeme jednomu z našich oblíbených seriálů a vyrážíme na Doctor Who experience. Lístky jsme koupili předem online a objednali jsme si i konkrétní čas návštěvy, aby pro nás bylo ve skupině místo. Doctor who experience můžu všem fanouškům Doctora jedině doporučit. Ještě zajímavější je ale muzeum, které po “zážitku s doktorem” následuje. Jsou tu všechny staré modely Tardis, všechny sonic scredrivers, kostýmy.. Můžete se na workshopu naučit chodit jako Cyberman, nebo ovládat Daleka. Nezasvěcení vůbec neví, o čem v tomhle odstavci píšu, takže se nebudu moc rozepisovat o svém nadšení :D.

Wales s dítětem se dá v pohodě prozkoumat. V parcích jsou veřejné záchody s přebalovacími pulty. Dětské koutky jsou snad ve všech muzejích.

Máme pořád pocit, že jsme si dost neužili město, proto posíláme Billyho domů a rozhodujeme se projít si město sami. Objevujeme úzké uličky, průchody. Bloudíme po centru města. Na trzích kupujeme svačinu a jdeme na picknic do parku. V parku máme šanci pozorovat život kolem nás, protáhnout si nohy. Max se rozhodl po parku prohánět racka. Takovéhle poznávání města máme nejradši. Pro procházku po městě můžeme rozhodně doporučit i park u vysoké školy v blízkosti Civic Centre. Všechno tu kvete, najdete tu fontánu, ozdobné pilíře a spoustu mladých lidí krátících si čas mezi přednáškami. Park má skvělou atmsoféru.

Porthkerry a viadukt

Blíží se konec našeho pobytu ve Walesu a Billy nás poslední den bere na další zajímavá místa. První z nich je Porthkerry Park. Kamenná pláž obklopená útesy. Na jedné straně výhled na moře, na druhé straně obrovský viadukt. Vítr fouká, počasí je chladnější a my se zase cítíme, jako v tom pravém Walesu. Surové kameny, nedekorovaný park. Všechno ryzí. Wales si na nic nehraje. Dereme se na balvany a díváme se na moře. Hádáme, kde všude bude voda, až přijde příliv. Necháme si větrem rozcuchat vlasy a pokračujeme dál.

6000 let staré pohřebiště

Kousek odsud je 6000 let staré pohřebiště, na které se jedeme podívat. Přijíždíme po úzké silničce, na kterou se dvě auta vedle sebe rozhodně nevejdou. Billy parkuje u silnice a čeká v autě. Vyrážíme k malé brance, která podle prvního pohledu vede na louku. Branka je dřevěná a není problém ji otevřít. Vstup se tu neplatí. Není komu. U branky je budka s páčkou. Když roztočíme páčku, budka začne vyprávět o historii místa. Procházíme přes branku a na louce vidíme to, co bylo dřív pohřebiště. Šest tisíc let.

Poslední zastávka je u Cosmeston lakes, kde nakrmíme labutě a projdeme si okolí jezer. Kdo si chce pohladit labuť, má jedinečnou šanci. Stačí jim dovézt chleba a jsou vaše.

Cosmeston lakes a krmení labutí

Do Walesu se určitě jednou vrátíme. Uděláme si ho víc přírodní a poznávací, míň muzejní. Pokud máte rádi nespoutanou přírodu, nepřelidněná města a historii, Wales je místo, které byste neměli minout. Bonus je, že Wales s dítětem se dá jednoduše prozkoumat. No a nám chybí ta selfie z ovcí, takže se tam určitě vrátíme taky 🙂