Mauritius den druhý – rozmazlení evropani

Druhý den naší mauricijské pouti začíná příletem na ostrov, půjčením auta a první cestou do pronajatého bytu. Přečtěte si o tom, jak jsme s dítětem vycestovali do ráje – na ostrov Mauricius. A budete překvapeni, ne všechno je idylická pohádka. O cestování s dítětem píšeme realisticky, bez růžových brýlí a instagramových filtrů 🙂

Co se děje po příjezdu do ráje?

Na Mauricius jsme přistáli místního času o půl páté ráno. Po přistání nás čekal pohovor u imigračního úředníka – předáte mu papír, který dostanete v letadle. Pokud cestujete s dětmi a v letadle vám pro děti papír nedají, řekněte si o něj, potřebujete ho pro každého cestujícího s vlastním pasem. Po imigračním úředníkovi následuje zdravotní kontrola. Ta spočívá ve vyplnění dalšího papíru – Napíšete, do jakých zemí jste v posledních 6ti měsících cestovali, kde bydlíte na Mauritiu, a odpovíte na otázky, jestli máte kašel, dýchací problémy, nebo virážku. Papír předáte a jste vpuštěni.

Pro pohyb na ostrově jsme si pronajali auto. Člověk s cedulkou s naším jménem u příletů ještě nečekal, takže jsme se usadili, převlíkli se do kraťasů, vyměnili peníze na Mauricijské rupie a čekali. Chlapík dorazil nad naše očekávání přesně, předal nám auto, které jsme si objednali i s autosedačkou. Díky tomu jsme si mohli začít naplno vychutnávat jízdu na levé straně silnice. Chvíli jsme bojovali s unaveným Maxem, který se začal dožadovat prsa, u kterého je zvyklý usínat. Zrovna ve chvíli, když ho potřebujeme dát do sedačky a odjet z letiště. Do sedačky jsme ho museli dávat silou dva a chlapík, co nám půjčoval auto, se dokonce přišel podívat, jestli to dítě chudáka nemučíme, když tak řve. Křičel dál v sedačce a já musela vymyslet, jak se dá kojit za jízdy, aby bylo dítě připoutané. Docela akrobacie, možná jsem se měla dát jako malá na gymnastiku, to by mi to pak šlo líp. Naštěstí se tu jezdí pomalu a dost často bez pásů. Po cestě přes ostrov jsme viděli autobusy, do kterých se naskakuje za jízdy, nebo míchačku taženou jen tak za osobákem. Děti poslušně usazené v autosedačkách tu jsou doménou turistů. Běžnější je potkat je na volno stát v autě půlkou těla vykukující z okýnka.

Jezdí se tu vlevo

To je dobré vědět předem. Pokud totiž poprvé máte řídit na druhé straně, často se doporučuje sehnat si auto s automatickou převodovkou. To jsme zkoušeli, ale nepoštěstilo se. Michal statečně řadí. Ve většině případů se trefuje na správnou stranu silnice. Místo blikání pouští stěrače. Vypadá to, že po první cestě „protisměrem“ bude potřebovat pár dní plážové terapie a klid na lůžku. Minimálně od řízení.

Kde bydlíme?

náš Mauricijský domov

Ubytování jsme si sehnali přes airbnb ve městečku Flic en Flac, vybírali jsme podle toho, kde jsou jaké pláže, tady by měly být jedny z nejhezčích na ostrově. Na pláž bychom to také neměli mít daleko – cca 10 minut pěšky. Naše hostitelka nás nemůže uvítat, takže voláme rovnou její zástupkyni. Během chvilky přijíždí a ukazuje nám, že v bytě všechno funguje. Odjíždí a my z hrůzou zjišťujeme, že nefunguje ta nejdůležitější věc – internet. Ten potřebujeme oba k práci, takže se snažíme problém řešit s paní domácí i s její zástupkyní Cindy.

Řešení se vleče a my uvažujeme, zda kvůli nefungujícímu internetu měnit ubytování. Procházíme město, wifi všude zamčená. Končíme v obchodě, kde nakupujeme základní potraviny a pak jdeme okouknout pláž. Frustrace z nefungujícího internetu roste a my promýšlíme další kroky. Cindy už nám ani nebere telefony, což jí za zlé fakt nemám. Druhý den nás čeká jeden cíl – sehnat předplacenou simkartu a data.

Učíme se nakupovat

Poblíž bytu máme dva supermarkety – jeden z nich je interspar, což je jediný, kde berou karty. Zatím chodíme do sparu a je možné, že to není dobrý nápad. Podle info, které jsme si předem našli na internetu, by totiž ceny měly být výrazně nižší, než ve sparu jsou. Nejlevnější tu jsou logicky čerstvé a místní potraviny a ovoce, nejdražší jsou kontinentální výmysly typu pizza (okolo 150 MUR, tedy cca 100 našich). Postupně zjišťujeme, že se bude vyplácet stravovat se venku ve stáncích, kde se vše připravuje na místě čerstvé. Za rýži se zeleninou nebo kuřetem ve stánku u pláže dáváme 75 MUR, za celý kokos s brčkem 90 (ten by měl být taky levnější, takže budeme hledat dál). Zároveň to vypadá, že jsme si vybrali jedno z nejdražších míst na ostrově, co se nákupu potravin týče. Nebo prostě ještě neumíme nakupovat.

Nemáš internet, jako bys nebyl

Na bytě nefunguje wifina a to je tím pádem nejvyšší čas začít panikařit. Oba potřebujeme pracovat a internet je k tomu nezbytný. Normálního člověka by taková nepříjemnost motivovala vyrazit na pláž. Nechápejte nás špatně – ono ve finále to tak dopadlo i u nás. Jen bychom si tu pláž a moře užili mnohem víc, kdybychom věděli, že večer usedneme ke svým milovaným počítačům s firemními maily. Chceme tedy nakoupit simku s předplacenými daty.. jenže narážíme na základní problém – jak si bez internetu vygooglit, jaké tu jsou simky a kolik tu tak v porovnání stojí data? 😀 Na druhý den plánujeme průzkum trhu a budeme doufat, že se s náma prodavač nebude chtít bavit kreolsky..

Druhý den tedy odhodlaně vyrážíme k prvnímu obchůdku, který má u sebe známou cedulku “Orange”. Je to malý místní supermarket, očividně rodinná firma. Za pokladnou sedí chlapík ve středních letech, vedle sebe má asi desetiletou dceru. Ptáme se na datové předplacené simkarty a hned na první pokus nám to vychází. Vybíráme si tarif, který má předplacených 5GB na měsíc. Platí se tu pouze hotově. Pro nákup potřebujeme doklad totožnosti – jsem ráda, že jsem si vzala aspoň občanku. I když je neděle, tak simkarta byla aktivovaná během pár hodin a my můžeme vesele surfovat.